Jedním z doplňků každého automobilu, a to již po dlouhou dobu, je i rádio. A je pravdou, že je velmi často využíváno. Jen málokdo vyjede, aniž by si jej pustil. To se může zdát zvláštní a také kontraproduktivní – měli bychom se přece soustředit na řízení. Přesto statistiky ukazují, že se puštěné rádio v podstatě nepodílí na dopravních nehodách.

Důvod je zde jednoduchý – máme jej v podstatě jako jakousi zvukovou kulisu. Díky ní se nenudíme, a naopak nám umožňuje udržovat pozornost. Naše mysl se díky němu nezačne ztrácet v dáli, a namísto toho zůstane soustředěná na přítomný moment. Díky tomu naopak dopravním nehodám předchází.

Je pravdou, že každý z nás má svou oblíbenou stanici – nebo spíše seznam stanic, které poslouchá, a pak jednu či dvě, které z nějakého důvodu příliš nemusí. Obvykle proto, že tam často hrají typ hudby, kterou nemá rád.

Těchto skutečností jsou si vědomi i majitelé a zaměstnanci rádií. Pokud se zaposloucháte do vysílání, zjistíte, že je určeno především řidičům. Součástí pak jsou často i dopravní informace, kde se dozvíme o nejnovějších uzavírkách, tvořících se kolonách či dopravních nehodách. To nám umožní se takovýmto místům vyhnout.

Ovšem je potřeba říci, že se na rádio nelze v tomto ohledu plně spoléhat. Pokud například čekáme, že nás ochrání od mikrospánku během dlouhé cesty, pak čekáme marně. Jistě, jsou zde písničky, avšak vzhledem k tomu, že od nás není vyžadována žádná reakce a že zvuk má stále stejnou hlasitost, tak nás od usnutí příliš neochrání. K tomu je potřeba další člověk, který na nás bude mluvit a bude i vyžadovat, abychom na jeho slova reagovali.

Přesto rozhodně neuškodí mít rádio zapnuté, minimálně z důvodu již zmíněných dopravních informací. To je také důvod, proč je používají i řidiči veřejné hromadné dopravy, především té meziměstské. Včas se tak dozví, s čím mají počítat a jakým oblastem se mají vyhnout. A vzhledem k tomu, že musí přijet přesně na čas, je to pro ně velmi důležité.

Vzpomínám si, jak jsme s dědečkem a babičkou vždycky jezdili v létě na výlety. Vždycky to bylo hlavně v létě a o velkých školních prázdninách, protože jsme vždycky chtěli alespoň na dvě anebo na tři noci někam na výlet a přespat tam. Většinou to bylo tak, že nás dědeček vždycky bral do Prahy a okolí do zoologické zahrady, kde jsme potom také dvě nebo tři noci přespali. Bylo to nejlepší, protože dědeček tam měl příbuzné z druhého kolene, takže vždycky bylo opravdu perfektní, že jsme měli kde přespat. Také se nám moc líbilo, že v Praze právě bylo takové centrum, kde byly dětská autíčka, kde jsme se také mohli projet. Bylo to opravdu perfektní.

Když jsem vždycky jako malá holka jezdila na takových dětských autíčkách, moc mě to bavilo. A také jsem vždycky říkala dědečkovi, že už by mě mohl také učit řídit automobil, protože já jako dospělá bych také chtěla rozvážet pizzu. Chtěla bych pracovat v takovém zaměstnání, kde bych mohla využívat opravdu automobil na sto procent. Dědeček mi řekl, že tohle vždycky chtěl také, ale potom, když pracoval jako pošťák a rozvážel dodávkou různé balíky na poštu tak řekl, že to nebyla jeho práce snů prý ho to nebavilo a prý ho jenom bolela záda, jak stále seděl v automobilu. Jenomže já jsem se na to těšila, tak jsem si řekla, že až přijde čas na věc, tak uvidím sama.

A víte, jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že mě navíc práce baví. Baví mě, že rozvážím pizzu, ale nyní už jsem taxikářka. Pizzu sice rozvážím stále, ale už jenom brigádně, ale musím uznat, že řízení automobilu mě opravdu baví. Je to velice praktické a já si myslím, že také dělám dobře, protože mnoha lidem usnadňuji práci a také čas. Vždycky si mě volají hlavně lidé, kteří třeba chtějí z diskotéky jet domů a samozřejmě, když pili alkohol, tak nemůžou řídit svůj automobil. Takže já jako soukromá taxikářka vždycky pomůžu a jsem ráda, že takhle pomáhám lidem a já dělám práci, která mě opravdu nadmíru baví.

Vzpomínám si, když jsem se učila řídit automobil, bylo mi asi šestnáct nebo sedmnáct let. Vím, že to bylo docela brzy, protože řídit automobil se může až od osmnácti let. Jenže je logické, že když potom děláte autoškolu, tak samozřejmě také tam chcete být připraveni. Abych se přiznala, tak poprvé jsem řídila auto asi už v devíti anebo v deseti letech. A moc mě to bavilo a vždycky mi to dovolil můj starší bratr anebo také dědeček a tatínek, protože všichni věděli, že mě řízení automobilu moc baví. Také jsem dokonce řídila dodávku, ale asi jenom pět metrů, a to do garáže. Naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo a já jsem si řekla, že v budoucnu budu opravdu perfektní řidička.

Jenomže opak byl pravdou, možná to nebyl zase tak úplný opak, ale uvědomila jsem si, že když je na mě tlačeno a někdo se na mě dívá, nebo už jsem nervózní, tak vždycky udělám nějaké chyby. Takže když jsem potom dělala závěrečné školy v autoškole, tak jsem vždycky dopadla katastrofálně. Řidičský průkaz jsem udělala asi až na popáté, ale i tak jsem z toho byla velice nervózní. Samozřejmě, že také učitel v autoškole tohle poznal a řekl mi, ať se prostě nenervuji. A ať se snažím, že prostě na to mám, jenomže ono to opravdu nejde. Byla jsem stále tak nervózní, že jsem si říkala, že asi mi není souzeno, abych legálně řídila automobil.

Řekla jsem si, že se na to asi vykašlu a že budu řídit automobil bez papírů, jenomže tohle mi rodiče nedovolili. Věřte mi, že když se budete opravdu snažit, tak se to také nemusí povést. Ale rodiče mi řekli, že když si budu věřit a budu stále spoléhat sama na sebe a na své schopnosti, tak se mi to podaří. Zkoušela jsem to, a nakonec to dopadlo skvěle. Řidičák mám sice pozdě, ale jsem ráda, že jsem to zvládla. A i vám doporučuji, že pokud chcete řídit automobil a chcete být opravdu pečliví a poctiví řidiči, tak se vážně snažte a zkuste omezit stres na minimum. 

Ze zákona by cyklisté, stejně jako řidiči automobilů, měli používat k jízdě silnice, samozřejmě s tou výjimkou, že cyklista nesmí na dálnici. To se zdá jako rozumné řešení – oba jsou to dopravní prostředky, které by na chodníku snadno mohly ohrozit chodce. Bohužel to vypadá, že jejich soužití není tak hladké, jak bychom doufali.

Hlavním problémem je odlišný styl obou dopravních prostředků. Tak se často stane, že cyklista, byť se snaží jet seberychleji, zpomalí dopravu, zatímco řidič automobilu jej na druhou stranu může snadno porazit, pokud rychle projede kolem něj.

Jistě, jsou zde určitá pravidla, kterými by se oba měli řídit, aby soužití bylo co nejklidnější. Z nich nejznámější je to, že pokud jede více lidí na kole, nesmí jet vedle sebe, nýbrž v řadě za sebou. Všichni cyklisté také musí jezdit co nejblíže krajnici. Jinak pro ně platí stejné značky jako pro auta – to si mnoho z nich neuvědomuje, zvláště v jednosměrkách.

Dalším, mnohem kontroverznějším krokem, bylo zavedení povinné vzdálenosti při předjíždění cyklisty metr a půl. Jistě, teoreticky by to mělo zvýšit bezpečnost. Problém je, že naše silnice na to zkrátka nejsou dost široké – při takovémto předjíždění nutně vjedete do vedlejšího pruhu, což je něco, co by se mělo minimalizovat. Asi není třeba říkat, že to předjíždění kol značně zkomplikovalo.

Co by se tedy dalo udělat, aby se situace zlepšila? Zdaleka nejlepší by bylo udělat na silnici speciální pruh pro cyklisty. Jistě, existují cyklistické stezky, avšak ty často nejsou zrovna v dobrém stavu, případně nevedou v podstatě nikam. A pokud už mají konec, pak většinou ne tam, kam se chce onen člověk dostat. Extra pruh na silnici by tedy byl možným řešením.

Zde je samozřejmě problém v tom, že by bylo potřeba většinu silnic rozšířit. Navíc je pravděpodobné, že by i tento nový pruh používali řidiči automobilů, podobně jako chodci používají cyklistické stezky. A dokud se to nezmění, nemá podobný projekt příliš naděje.

Auto nám v mnoha ohledech usnadňuje život – kamkoliv chceme si můžeme zajet a jsme tam mnohem rychleji, než bychom třeba byli pěšky a navíc – komu se chce jezdit MHD? Nikomu a ten kdo má možnost, řidičský průkaz a peníze na to si koupit auto, většinou toho využije a prostě si jej koupí a jezdí jím. Lidé jezdí do práce, někteří studenti do školy, na různé výlety, na pracovní cesty a podobně, zkrátka ten pocit, že člověk v autě není ničím omezen (kromě financí) je k nezaplacení a lidé využívají auto mnohem radši než městskou hromadnou dopravu, protože to má své mínusy a nikdo si nevybere cestu smradlavým autobusem, kde kdo ví, kdo seděl, ale radši pojede svým autíčkem, ve kterém přesně ví, kdo seděl (pokud není z bazaru). Jenže jak už bylo výše zmíněno – kromě financí je potřeba k ježdění autem také mít řidičské oprávnění – řidičský průkaz.

Ten se skládá ze zkoušky, na kterou se žák připravuje pomocí teorií a následných praxí formou jízd, kde by se měl naučit řídit. Přesný počet jízd je 28 po 45 minutách, to je povinné. Kdo chce, může si nakoupit jízd více, pakliže se necítí na zkoušky a nechce jen tak promrhat jeden pokus, protože jsou celkově tři pokusy na to, abyste složili úspěšně tuto zkoušku. Ta se skládá z testů, kde žák ukáže, jak dobře zná zákony a různá pravidla silničního provozu a poté, pokud test složí se koná zkouška formou praxe, tedy samotná jízda. Je plno faktorů, na které komisař přihlíží, ale v každé autoškole je to úplně jinak. Každopádně stačí jen (pro nás) malý přestupek a zkoušku nemusíte složit. Mimo jízdu je samozřejmě i parkování, kde máte taktéž tři pokusy na to zaparkovat správně. Jak toto všechno zvládnout?

Nejprve je třeba se naučit na testy. Někdo se učí z učebnice Autoškola pro příslušný rok, jiní se zase učí právě formou testů, kde si prochází všechny testové otázky, protože z těch se vybírá. Jakmile je toto splněno, je třeba neřídit jako hulvát a snažit se dodržovat všechna pravidla silničního provozu a nebýt zbrklý. Pokud s i fakt nejste jistí, přikupte si jízdy.

Určitě jste to už zažili, jedete se podívat na bazarové auto, ale nikdy nevíte, jak na tom je motor a jestli je vše v pořádku. Pro tuto situaci je tu zařízení ELM327, které zvládne udělat diagnostiku auta, je možné ho koupit na čínském e-shopu Aliexpress, ale i na eBayi nebo v České republice v Auto obchodě. Pro fungování tohoto modulu je třeba v autě mít OBD II konektor (auta od roku 1996) který se většinou nachází na straně řidiče pod volantem.

Krabička se po zasunutí do konektoru rozsvítí, ale to je jen 50 procent úspěchu, těch druhých 50 procent je mít v telefonu anebo v počítači kompatibilní software co s ní dokáže komunikovat přes Bluetooth rozhraní. Zjednodušeně, tato krabička jen posílá data z auta do vašeho zařízení, nic víc. Na trhu je velká spousta aplikací, které můžete použít za účelem diagnostiky, já bych doporučil aplikaci ScanMaster, který i ve free verzi nabízí diagnostiku a také vymazání chyb.
Základní otázka je, funguje tato velmi levná OBD věc, kterou můžete najít na eBayi? Odpověď zní ano, funguje. Záleží, ale hlavně na softwaru, který máte v telefonu případně v PC. Funkcionalita většiny aplikací na ty základní operace úplně stačí, je to primitivní diagnostika, má to mazání chyb anebo zobrazení jízdních údajů o autě jako například: otáčky, teplota jízdních kapalin a tak dále. Na závěr bych rád podotknul že nemůžete čekat při tak levné věcičce dokonalý popis závad. Obyčejně se dostanete k základnímu chybovému kódu, podle kterého si najdete možnou příčinu závady.

Originální diagnostika, kterou vám udělají v servise za nemalé peníze je určitě kvalitnější a dodá vám hlubší informace co s autem přesně je. Výrobce auta si ji totiž vyvinul speciálně pro vaše auto, takže se občas může stát, že se při některých závadách autorizovanému servisu přeci jen nevyhnete.