Takových lidí není ovšem nějak moc proto počtu těch, kteří berou cestování jako nutné zlo. Někteří občané mají totiž hrůzu jen z cesty do nejbližšího města. Možná proto, že se neumí v ničem orientovat. Dneska však mají výhodu internetu, který jim řekne, co a jak během několika sekund. Zadají stanici, ze které chtějí vyjet, stanici cílovou a za vteřinku vědí kam jet, kde přestoupit, ze kterého nástupiště mají vyjet a další podrobnosti. V jisté aplikaci si také hned mohou koupit jízdenku a mají to naprosto bez starostí.
Pečlivě rozepsané jízdní řády, takové ty válce, které se pohybem prstů otáčely už na nádražích dávno pradávno nejsou. Nahradil je právě internet a cedule s odjezdy vlaků v každé stanici. Takže se není třeba umět v jízdních řádech orientovat.

Jsou však lidé, kterým ani toto nestačí. Dojdou sice k nádraží, tedy vlakovému a neví co dál. Označení nástupiště mu nic neříká a číslo koleje už vůbec ne. Na některých nádražích se tomu rozhodně není co divit, protože označení koleje mnohdy chybí a pasažér neví, od kterého kolejiště má začít počítat. Je ovšem zase fakt, že i tento nešvar se pomaličku vytrácí. Přesto se člověk necestovatel raději někoho zeptá, a to raději vícekrát. Jistota je jistota. Když se konečně trefí na kolej, ze které mu kýžený vlak pojede, je nervózní, že tu ještě není. Zpoždění takového pasažéra vyděsí k smrti a když vlak konečně přijede, padá mu ze srdce obrovský kámen. To ovšem ještě není jeho útrapám konec, protože absolutně netuší, kde má vystoupit. Zastávky nepočítá, a i kdyby tak neví která je ta jeho. Naštěstí zde máme monitor, který to všechno vypisuje, ale přesto je třeba se otázat průvodčího a mašinfíry, zdali je to všechno v pořádku.

Má-li taková necestovatel přestupovat, tak je to pro něj úplná katastrofa. A pokud má na přestup dvě minuty na velkém nádraží, je to jeho konec a jede příštím vlakem. Hodně se pak diví, že jeho místenka je propadlá, protože byla na vlak předchozí.







