Následující článek nevztahujte na sebe. Netýká se vás. Týká se jen oveček, které jdou volit, aniž ve své podstatě tuší oč kráčí. Je jim jedno kdo se volí a kam se volí. Hlavně, že se pak mohou pochlubit svým politickým názorem. Většinou však ani tomu nerozumí a plácají nesmysly, stejně jako politici, jenže těm to lidé věří a zhusta jim to také žerou.  

Největší problém je v tom, že se nenarodil člověk ten, aby se zachoval lidem všem. Co se líbí jednomu, nelíbí se druhému. Ten třetí se jim směje, ale jen do té doby, než se ta problematika dotkne i jeho. A tak nám po sametové revoluci vznikla nová věc. Nebyla úplně nová, ale za vlády komančů byli lidé proti nim a táhli za jeden provaz. Ne úplně všichni, ale velká většina z nich. Jen klid, tento článek nenabádá k další revoluci. Přece se máme dobře ne? Tři čtvrtiny výplaty dáme pryč a za zbytek se máme dobře. Hotely jsou na dovolené vyprodané, zájezdy také a nákupní vozíky jsou vrchovaté. Tak co nám chybí?  

Vládu máme výbornou, dokonce nám za chvíli dovolí platit i za to, že máme internet, tedy, jen přípojku, ta stačí. Ten, kdo ji vede v merku vás napráší a hups, budete o dalších pár korun lehčí. Vaše peníze, která z nás vládní garnitura dře se posílají jinam. Nic proti tomu, když někdo potřebuje pomoc, sluší se mu podat pomocnou ruku. Ale musíme na to mít. Nemůže někdo rozdávat peníze, když dluží pět nebo kolik miliard. A přece se tak děje a opět se někde něco zdraží a opět se zase vymyslí něco, aby tam nahoře bylo za co dělat machry někde jinde. Místo aby se splácel dluh, dělá se další a třikrát větší. Docela by nás zajímalo, zda by někdo tam nahoře sáhnul do vlastní peněženky, aby podaroval potřebného, kdyby měl sám dluh v bance. Asi těžko. Ovšem z cizího, to se rozdává velmi snadno. A tak to bohužel je. Tak na shledanou u příštích voleb. Prý už se zase nějaké blíží.  

Je samozřejmé, že bych chtěl žít v bohatství a přepychu. A že by chtěl podobně žít každý z nás. Ale když mi to začne slibovat někdo v předvolební kampani, začínám se mít na pozoru. A když se to rozhodne někdo realizovat v době, kdy je u moci, a to jednoduše na náklady státu, už se mi to ani trochu nelíbí. Ne proto, že bych si už dobře žít nechtěl, ale proto, že je to jednoznačná chyba. Tehdy, když na to státní rozpočet prostě nemá. A skutečně nepamatuji dobu, kdy na to náš rozpočet naposledy měl. Snad jedině v prvních letech po sametové revoluci, kdy měl docela velké příjmy z privatizace státního majetku. Ale to už je dávno.

Dnešní český stát už je chudý jako kostelní myš. A kdybychom byli aspoň na nule! Jenže to ne. Naše země už vězí až po uši v dluzích, které nám politické garnitury za dlouhou řadu let nadělaly, náš stát funguje do značné míry jenom zásluhou toho, že vlády prodávají dluhopisy, čímž nás noří ještě hlouběji do ekonomického marastu. A když se v této situaci nějaká politická síla rozhodne, že mi dá ještě víc peněz, abych je bohapustě projedl, když už není jasné, jak a zda vůbec se takto vzniklý dluh podaří někdy splatit, už vážně skřípu zuby. A nestojím o to.

Problémem ale je, že je tu dost naivních lidí, kteří si nevidí dál než na špičku nosu. A těm se to líbí. Jsou rádi, když jim politici něco dají, a nestarají se o to, z čeho se podobná rádoby dobrota platí. A problémem je to proto, že i tito lidé mají svůj volební hlas. A dávají ho právě někomu takovému. Takže se nám tu objevují vlády, které necítí třeba ani špetku odpovědnosti za naši budoucnost. A když už je tak zle, že se rozhazovačné politické síly podaří nahradit někým, kdo slibuje rozumnější politiku, co se stává? Tedy stalo? I ti rádoby zodpovědní najednou prošustrovávají spousty peněz a dělají další a další dluhy. Lid si to přece přeje a líp to nejde.

Ale já bych jedno řešení znal. Kdyby se ho ale podařilo prosadit, což se nepodaří. Byl bych pro to, aby se počítaly nejen hlasy volících lidí, ale i těch nevolících. A kdyby někdo nedostal pohodlné křeslo na politickém Olympu jenom proto, že bylo málo voličů, třeba by začali aspoň ti zodpovědní politici plnit své sliby. Namísto aby nad tím mávli rukou s tím, že to prostě v dnešní situaci nejde prosadit.

O tom, že politika je pro mnoho z nás důležitým tématem, není pochyb. Stačí se jen podívat, kolik vztahů bylo zničeno, případně kolik rodin se rozhádalo jen kvůli rozdílným politickým názorům. Pravdou totiž je, že právě tyto vnímáme zdaleka nejsilněji, a podle toho je také bráníme. Znamená to také, že je pro nás obtížné je změnit, a to i pod tíhou důkazů a faktů. Proč tomu tak ale je?

Pravdou je, že co se politiky týče, vidíme obvykle svět poněkud černobíle – takhle strana/politik je dobrá, takže nemůže udělat nic špatného, zatímco ta druhá neudělá nic dobrého. Je to především proto, že většina z nás má o politice jen velmi povrchní představu. Ve skutečnosti, jak už to tak bývá, nic není černobílé, ani politika. Problém je, že se politici takto v podstatě sami prezentují.

Samozřejmě to nedělají samoúčelně. Koneckonců není náhodou, že zaměstnávají nejlepší marketingové experty. Vědí totiž velmi dobře, že musí své jméno prodat v podstatě jako zboží. A čím více očerní druhou stranu, případně v čím lepším světle ukážou tu svou, tím více voličů si získají.

Vyhovuje jim také to, že lidé mají na politiku tak silné názory. Čím silnější totiž jsou, tím více je jejich příznivci budou podporovat, a tím více jich přijde k volbám. V důsledku to pak znamená vyšší šanci na zvolení, což je to o co tu jde především. A to bez ohledu na to, jak moc daný politik tvrdí, že vše dělá pro lidi.

Roli zde hraje také Dunning-Krugerův efekt, který nám říká, že čím méně toho o nějakém subjektu víme, tím silnější názor na něj máme. Je to především proto, že v takovém případě je pro nás snazší vidět onen problém černobíle, což je jen málokdy ten případ. A to platí i o politice. Pokud bychom věděli, co vše se zde ve skutečnosti odehrává, nejspíše bychom se na ni dívali mnohem méně kriticky a bylo by pro nás těžší některého politika naprosto podporovat či totálně nenávidět. Bohužel, je pravděpodobné, že to se nikdy nestane.

Pro někoho je politika velice zajímavé téma a moc rád se o ní baví, ale zase někdo politiku bere takovou jako ostudnou a nebo takové nezáživné téma. Já si myslím, že informatika a politika mají k sobě docela blízko, protože vždycky, když si sednu k počítači a vyhledávám různé informace o politice, tak vždycky mi vyjede úplně něco, čemu ani nerozumím a to většinou vše okolo politiky. Někdo třeba píše, že politika je taková a taková, ale někdo zase na druhé straně napíše, že to není pravda. A nebo že je to úplně jinak, tak čemu mám potom věřit? I když politika mě docela zajímá, ale nejsem fanatik, tak také by mě zajímalo, jak to všechno opravdu je, protože někdo píše o politice úplně jiné informace než třeba, které slyším v televizi.

Tak čemu mám potom opravdu věřit? Já jsem vždycky chtěla jako dospívající pracovat v politice, protože si vzpomínám, jak vždycky moje babička s dědečkem na politiku opravdu hodně nadávali a říkali, že to není možné, kdo to v té politice všechno je a kdo tam vystupuje, tak jsem si řekla, že jim udělám radost a budu já pracovat také v politice. Jenomže když mi bylo asi dvacet pět let a stále jsem chtěla být ještě političkou, tak nakonec jsem si řekla, že ra

ději političku nebudu, protože když jsem se dozvěděla a také jsem všude okolo slýchala, že politiky nemá někdo rád, tak jsem si řekla, že abych nedopadla špatně, že raději také politička nebudu. Naštěstí jsem si to dodržela a političkou nejsem, i když stále mě neopustilo takové vědomí, že bych mohla být v politice. Tak se o politiku opravdu hodně zajímám. Mám doma odborné knihy o politice a taky různé časopisy a také odebírám různé podcasty, kde se mluví o politice. Je to docela zajímavé, ale taky bych chtěla vědět o politice více, protože je to takové zajímavé téma a každý si myslí o ní něco jiného. Jenomže je politika je taková, že ne všichni se vždycky shodnou na tom, co je dobré a co není. 

Patříte k těm lidem, kteří se zajímají opravdu ve velkém politiku? Abych pravdu řekla, tak já jsem se o politiku nikdy více nezajímala. Protože si vzpomínám, jak my moji rodiče i prarodiče stále dokola opakovali, že politika je opravdu bláznivá a že je to jenom pro blázny a další bláznivé lidi. Abych se přiznala, tak já jsem opravdu k politice neměla tak vřelý vztah, jako právě moji rodiče a prarodiče. Oni stále na politiku nadávali a měli to za úplnou hloupost a blbost, ale opravdu se na to každý den dívali. Opravdu neuběhl den, by se večer ve zprávách nedívali na to, co se děje v naší České republice anebo také kdekoliv ve světě.

Uznávám, že je to opravdu někdy velice nudné, protože mě nebaví se stále dokola koukat na televizi, kdy se stále dokola jenom hádají politici mezi sebou. Vždycky to stejně nakonec dopadne tak, že si každý dělá, co chce a potom se všechny zákony mění úplně ze dne na den. Abych pravdu řekla, tak já už ani nevím, kolik člověk má mít odpracovaných let do důchodu. A vím, že babička mi říkala, že za ní to bylo dvacet pět let a trvalo to několik desetiletí. Nyní to myslím zvedli už dvakrát. Takže abych se přiznala, tak já vůbec nevím, kolik bych měla mít odpracovaných let, bych dostala řádný důchod. Tedy vlastně když to tak vezmu, tak absolutně nechápu, jestli já se vůbec dožiji řádného důchodu. Oni pořád ten důchod pak oddalují, pořád zvyšují věk odchodu do důchodu, že se někdy obávám, že já se důchodu absolutně nemůžu dožít, protože nebudu mít šanci.

Myslím si, že mě dříve skolí práce. Opravdu dokážete si představit, aby člověk, který třeba pracuje na směny, by třeba v sedmdesáti letech člověk stále vstával někam do práce? Třeba ve čtyři ráno a dělal dvanáctky? Tohle je podle mého názoru úplná blbost. Politici a politika celkově vůbec nemyslí na ty lidi, kteří třeba pracují dvanáctky a dělají na směny a jak by potom vstávali, kdyby jim bylo třeba sedmdesát let? Já totiž předpokládám, že třeba za deset let to bude takové, že se do důchodu bude odcházet až v osmdesáti letech. Uvidíme, co politika přinese dál, ale abych se přiznala, tak já v politice opravdu nevidím nikde nic pozitivního a dobrého.