Vzpomínám si, jak jsme s dědečkem a babičkou vždycky jezdili v létě na výlety. Vždycky to bylo hlavně v létě a o velkých školních prázdninách, protože jsme vždycky chtěli alespoň na dvě anebo na tři noci někam na výlet a přespat tam. Většinou to bylo tak, že nás dědeček vždycky bral do Prahy a okolí do zoologické zahrady, kde jsme potom také dvě nebo tři noci přespali. Bylo to nejlepší, protože dědeček tam měl příbuzné z druhého kolene, takže vždycky bylo opravdu perfektní, že jsme měli kde přespat. Také se nám moc líbilo, že v Praze právě bylo takové centrum, kde byly dětská autíčka, kde jsme se také mohli projet. Bylo to opravdu perfektní.

Když jsem vždycky jako malá holka jezdila na takových dětských autíčkách, moc mě to bavilo. A také jsem vždycky říkala dědečkovi, že už by mě mohl také učit řídit automobil, protože já jako dospělá bych také chtěla rozvážet pizzu. Chtěla bych pracovat v takovém zaměstnání, kde bych mohla využívat opravdu automobil na sto procent. Dědeček mi řekl, že tohle vždycky chtěl také, ale potom, když pracoval jako pošťák a rozvážel dodávkou různé balíky na poštu tak řekl, že to nebyla jeho práce snů prý ho to nebavilo a prý ho jenom bolela záda, jak stále seděl v automobilu. Jenomže já jsem se na to těšila, tak jsem si řekla, že až přijde čas na věc, tak uvidím sama.

A víte, jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že mě navíc práce baví. Baví mě, že rozvážím pizzu, ale nyní už jsem taxikářka. Pizzu sice rozvážím stále, ale už jenom brigádně, ale musím uznat, že řízení automobilu mě opravdu baví. Je to velice praktické a já si myslím, že také dělám dobře, protože mnoha lidem usnadňuji práci a také čas. Vždycky si mě volají hlavně lidé, kteří třeba chtějí z diskotéky jet domů a samozřejmě, když pili alkohol, tak nemůžou řídit svůj automobil. Takže já jako soukromá taxikářka vždycky pomůžu a jsem ráda, že takhle pomáhám lidem a já dělám práci, která mě opravdu nadmíru baví.

Vzpomínám si, když jsem se učila řídit automobil, bylo mi asi šestnáct nebo sedmnáct let. Vím, že to bylo docela brzy, protože řídit automobil se může až od osmnácti let. Jenže je logické, že když potom děláte autoškolu, tak samozřejmě také tam chcete být připraveni. Abych se přiznala, tak poprvé jsem řídila auto asi už v devíti anebo v deseti letech. A moc mě to bavilo a vždycky mi to dovolil můj starší bratr anebo také dědeček a tatínek, protože všichni věděli, že mě řízení automobilu moc baví. Také jsem dokonce řídila dodávku, ale asi jenom pět metrů, a to do garáže. Naštěstí se nikdy nikomu nic nestalo a já jsem si řekla, že v budoucnu budu opravdu perfektní řidička.

Jenomže opak byl pravdou, možná to nebyl zase tak úplný opak, ale uvědomila jsem si, že když je na mě tlačeno a někdo se na mě dívá, nebo už jsem nervózní, tak vždycky udělám nějaké chyby. Takže když jsem potom dělala závěrečné školy v autoškole, tak jsem vždycky dopadla katastrofálně. Řidičský průkaz jsem udělala asi až na popáté, ale i tak jsem z toho byla velice nervózní. Samozřejmě, že také učitel v autoškole tohle poznal a řekl mi, ať se prostě nenervuji. A ať se snažím, že prostě na to mám, jenomže ono to opravdu nejde. Byla jsem stále tak nervózní, že jsem si říkala, že asi mi není souzeno, abych legálně řídila automobil.

Řekla jsem si, že se na to asi vykašlu a že budu řídit automobil bez papírů, jenomže tohle mi rodiče nedovolili. Věřte mi, že když se budete opravdu snažit, tak se to také nemusí povést. Ale rodiče mi řekli, že když si budu věřit a budu stále spoléhat sama na sebe a na své schopnosti, tak se mi to podaří. Zkoušela jsem to, a nakonec to dopadlo skvěle. Řidičák mám sice pozdě, ale jsem ráda, že jsem to zvládla. A i vám doporučuji, že pokud chcete řídit automobil a chcete být opravdu pečliví a poctiví řidiči, tak se vážně snažte a zkuste omezit stres na minimum. 

Ze zákona by cyklisté, stejně jako řidiči automobilů, měli používat k jízdě silnice, samozřejmě s tou výjimkou, že cyklista nesmí na dálnici. To se zdá jako rozumné řešení – oba jsou to dopravní prostředky, které by na chodníku snadno mohly ohrozit chodce. Bohužel to vypadá, že jejich soužití není tak hladké, jak bychom doufali.

Hlavním problémem je odlišný styl obou dopravních prostředků. Tak se často stane, že cyklista, byť se snaží jet seberychleji, zpomalí dopravu, zatímco řidič automobilu jej na druhou stranu může snadno porazit, pokud rychle projede kolem něj.

Jistě, jsou zde určitá pravidla, kterými by se oba měli řídit, aby soužití bylo co nejklidnější. Z nich nejznámější je to, že pokud jede více lidí na kole, nesmí jet vedle sebe, nýbrž v řadě za sebou. Všichni cyklisté také musí jezdit co nejblíže krajnici. Jinak pro ně platí stejné značky jako pro auta – to si mnoho z nich neuvědomuje, zvláště v jednosměrkách.

Dalším, mnohem kontroverznějším krokem, bylo zavedení povinné vzdálenosti při předjíždění cyklisty metr a půl. Jistě, teoreticky by to mělo zvýšit bezpečnost. Problém je, že naše silnice na to zkrátka nejsou dost široké – při takovémto předjíždění nutně vjedete do vedlejšího pruhu, což je něco, co by se mělo minimalizovat. Asi není třeba říkat, že to předjíždění kol značně zkomplikovalo.

Co by se tedy dalo udělat, aby se situace zlepšila? Zdaleka nejlepší by bylo udělat na silnici speciální pruh pro cyklisty. Jistě, existují cyklistické stezky, avšak ty často nejsou zrovna v dobrém stavu, případně nevedou v podstatě nikam. A pokud už mají konec, pak většinou ne tam, kam se chce onen člověk dostat. Extra pruh na silnici by tedy byl možným řešením.

Zde je samozřejmě problém v tom, že by bylo potřeba většinu silnic rozšířit. Navíc je pravděpodobné, že by i tento nový pruh používali řidiči automobilů, podobně jako chodci používají cyklistické stezky. A dokud se to nezmění, nemá podobný projekt příliš naděje.